Pro a proti bezkontaktních plateb
Češi jsou z hlediska využívání bankovních služeb vnímaní jako konzervativní národ. Výjimkou jsou ovšem bezkontaktní platební karty, které jsme si, jak se zdá, velmi oblíbili. Platit s nimi můžeme již od roku 2011, k dnešnímu dni na více než 23 000 místech. Za pět let jich české banky vydaly 2,5 milionu. Díky rychlosti a pohodlí, které bezkontaktní platby nabízí, se jimi nyní platí i za zboží a produkty v malé hodnotě, jež byly dříve hrazeny převážně hotově.
Skoro se může zdát, že takto jednoduché a uživatelsky příjemné placení dává zapomenout na možná diskutovaná rizika. Jsou ve skutečnosti nějaká? A jak jim tedy předcházet?
Každou proceduru se banky snaží ošetřit tak, aby riziko zneužití bylo co nejmenší. “Přiložit a jít” se týká jen plateb do 500 Kč. Vyšší platby jsou podmíněny buď zadáním čtyřmístného PIN kódu, anebo ověřením totožnosti. A pakliže následuje v rychlém časovém sledu několik plateb, byť do pěti set korun, bude terminál vyžadovat zadání PINu i v tomto případě - právě kvůli obavám ze zlodějů, kteří by se tento limit snažili obejít sérií drobných nákupů.
Banky navíc umožňují individuální nastavení platebních karet – je tedy na vás, jaký limit si nastavíte, stejně jako to můžete udělat u plateb přes internet, maximálního výběru z bankomatu za jeden den či klasických, kontaktních plateb.
Pokud kontaktní a bezkontaktní platby srovnáme, mají ty druhé jeden nesporný plus – a to sice, že kartu vůbec nevydáváte z ruky, a tudíž bráníte jejímu dalšímu možnému zneužití, například oskenování.
Obavy, že z karty někdo odčerpá peníze na ulici, zatímco máte peněženku v kapse či kabelce, se jeví jako značně přitažené za vlasy. Pro provedení transakce je totiž nutný přímý kontakt z terminálem, který by právě přes takovou bariéru neproběhl. A technologie, jež tento způsob zneužití přece jen umožňuje, je velmi nákladná. Takže se zlodějům, kterým by se zachtělo vaší pětistovky, naštěstí nevyplatí.